Baťova vila

Dům byl postaven v letech 1909-1911 a byl na svou dobu velmi prostý. Nechal si jej postavit geniální podnikatel Tomáš Baťa, zakladatel Baťových obuvnických závodů. Chtěl pro sebe a svou rodinu vybudovat příjemné sídlo, kde by mohl odpočívat a stále vidět svou továrnu.   Útulnost a funkčnost jsou hlavními atributy, kterým byl interiér a exteriér vily přizpůsoben. Vzhled domu a jeho okolí formovali architekti a stavitelé věhlasných jmen: J. Kotěra, F. Thomayaer, F.L. Ga hura a V. Karfík. Interiér je vyzdoben celou řadou architektonických a výtvarně-řemeslných skvostů.

Baťova vila

Dům byl postaven v letech 1909-1911 a byl na svou dobu velmi prostý. Nechal si jej postavit geniální podnikatel Tomáš Baťa, zakladatel Baťových obuvnických závodů. Chtěl pro sebe a svou rodinu vybudovat příjemné sídlo, kde by mohl odpočívat a stále vidět svou továrnu.   Útulnost a funkčnost jsou hlavními atributy, kterým byl interiér a exteriér vily přizpůsoben. Vzhled domu a jeho okolí formovali architekti a stavitelé věhlasných jmen: J. Kotěra, F. Thomayaer, F.L. Ga hura a V. Karfík. Interiér je vyzdoben celou řadou architektonických a výtvarně-řemeslných skvostů.

Historie Baťovy vily

V jarních měsících roku 1909 se tehdy ještě nepříliš známý zlínský průmyslník Tomáš Baťa rozhodl postavit si rodinný dům. Vzápětí se obrátil na stavitele Františka Nováka z nedalekých Vizovic, jehož pověřil nejen provedením, ale i návrhem stavby. V zadní části krásně zvolené a rozlehlé parcely na Čepkově, s výhledy do neporušené přírody nad říčkou Dřevnicí pak začala vyrůstat jednopatrová, ničím však nepozoruhodná budova. Ještě před dostavěním – koncem příštího roku – stavebník přerušuje práce a obrací se na profesora pražské Akademie výtvarných umění Jana Kotěru s žádostí o přepracování a doplnění plánů. Podle Kotěrových dispozic z ledna a února 1911 pak byla stavba dokončena včetně parkových úprav, na nichž se podílel renomovaný pražský zahradní architekt František Thomayer.

V rozestavěném objektu Kotěra provedl především několik dispozičních změn, jimiž se mu snažil vtisknout výraznější logiku a charakter. Adaptoval zejména ústřední dvoupodlažní halu, již zvětšil a s patrem propojil přístavbou schodiště ústícího na ochoz. Zasáhl i do vnějšího vzhledu; aby docílil kompaktnějšího tvaru, architekturu exteriéru výrazně zjednodušil. Podle jeho detailních návrhů byly uskutečněny i náročné designerské práce v interiéru.  Neméně významné byly i architektovy novotvary. Před hlavním průčelím totiž vytvořil terasu, čímž jednak umožnil přímé propojení obytného přízemku s exteriérem a jednak vyřešil i pravděpodobné inundační problémy. Terasu pak od okolí oddělil dvěma postranními arkádovými dovnitř orientovanými chodbami, zakončenými pavilónky, a od spodní části zahrady rovněž vyzděnou předprsní.

Neméně významné byly i architektovy novotvary. Před hlavním průčelím totiž vytvořil terasu, čímž jednak umožnil přímé propojení obytného přízemku s exteriérem a jednak vyřešil i pravděpodobné inundační problémy. Terasu pak od okolí oddělil dvěma postranními arkádovými dovnitř orientovanými chodbami, zakončenými pavilónky, a od spodní části zahrady rovněž vyzděnou předprsní.

Před vlastní průčelí ještě představil pergolu. Ze stejného materiálu, neomítané červené cihly, pak navrhl i oplocení a vstup na pozemek.

Areál procházel řadou úprav i později; v letech 1911- 1915 přibyl Kotěrův zahradnický domek, 1919 se návrhy knihovny zabýval čerstvý Kotěrův absolvent Josef Štěpánek, počátkem dvacátých let navrhl Kotěra drobnou, dispozičně zajímavou stavbu domku pro vrátného, 1926 adaptoval část interiérů jiný Kotěrův žák F. L. Gahura, 1931 došlo k úpravě pergoly, 1937 byly přistavěny garáže a 1938 navrhl v zahradě Vladimír Karfík stavbu bazénu.

V letech 1951-52 při adaptaci a přístavbách pro dům pionýrů a mládeže došlo k výrazným zásahům do interiérů i vnějšku a devastační tendence uzavřelo nové trasování silnice, jež prakticky zlikvidovala podstatnou část zahrady.

Z Kotěrovy architektury tak dnes zbývá nepříliš výmluvné torzo.

Tato skutečnost a především osoba stavebníka způsobily, že byla objektu v minulých desetiletích věnována minimální pozornost nejen po hmotné, ale i po teoretické stránce. Přestože – jak se vzápětí pokusíme naznačit – šlo o architekturu v mnoha aspektech pozoruhodnou.

Architekt zde totiž přece jen kráčel v šlépějích tradicionalismu a aplikoval dávno vyzkoušené principy: motiv čestného dvora, symetrickou horizontálně orientovanou a tradičnímu, poněkud nostalgickému panskému sídlu ne nepodobnou hmotu, završenou i nezbytnou vížkou, uvnitř pak interiéry upravené s dobovou řemeslnou virtuozitou, ale jako odlesk léta již rozvíjeného geometrizujícího pojetí.

Zdánlivě nic nového, zdánlivě pouze projev únavy po předchozím vzpínání invence a fantazie. Jan Kotěra se zde skutečně pustil do dialogu s tradicí, leč zdaleka ne tak pasívně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Rozdělme si pro přehlednost otázky, jež se ve Zlíně pokusil řešit, do několika okruhů. Kolem roku 1908 se ve středoevropském architektonickém dění – a hned v několika centrech zároveň – vynořuje nový fenomén, vlna neoklasicismu.

Kromě přímé vazby k předbřeznovým aristokratickým sídlům však architektura Baťovy vily odkazovala i k dalšímu dobově významnému a opět v tradici zakotvenému fenoménu, řešení anglického rodinného domu.

Baťova zlínská vila může být tedy interpretována i jako pokus svého autora o syntézu. Pokus o syntézu mezi tradicí a vizí budoucnosti. Zároveň však i jako pokus o syntézu principů, jež byly v dobových polemikách stavěny příkře proti sobě.

V době, kdy český teoretik architektury Emil Edgar ve stati Rodinný dům vyhrotil dva protiklady soudobé architektury, neplodný historizující jižní princip a upřímnou, niternou, opravdovou, prostou a citovou tendenci severu, „vítězící konečně i u nás“, český architekt Jan Kotěra, zajisté i za aktivní spoluúčasti svého zákazníka, dokázal, že je možné kontinuitu mezi „jihem“ a „severem“ i mezi minulostí a budoucností navázat, udržet a tkvět zároveň pevně i v přítomnosti. Ostatně prolínání zmíněných principů do určité míry a nazíráno z tohoto úhlu – pokračovalo i v letech pozoruhodné meziválečné výstavby Zlína. Především v polaritě více klasicizujícího F. L. Gahury a spíše organického V. Karfíka.

 Výňatky z článku o vile Tomáše Bati, autor: Doc. Pavel Zatloukal, Muzeum umění Olomouc

Neméně významné byly i architektovy novotvary. Před hlavním průčelím totiž vytvořil terasu, čímž jednak umožnil přímé propojení obytného přízemku s exteriérem a jednak vyřešil i pravděpodobné inundační problémy. Terasu pak od okolí oddělil dvěma postranními arkádovými dovnitř orientovanými chodbami, zakončenými pavilónky, a od spodní části zahrady rovněž vyzděnou předprsní.

Před vlastní průčelí ještě představil pergolu. Ze stejného materiálu, neomítané červené cihly, pak navrhl i oplocení a vstup na pozemek.

Areál procházel řadou úprav i později; v letech 1911- 1915 přibyl Kotěrův zahradnický domek, 1919 se návrhy knihovny zabýval čerstvý Kotěrův absolvent Josef Štěpánek, počátkem dvacátých let navrhl Kotěra drobnou, dispozičně zajímavou stavbu domku pro vrátného, 1926 adaptoval část interiérů jiný Kotěrův žák F. L. Gahura, 1931 došlo k úpravě pergoly, 1937 byly přistavěny garáže a 1938 navrhl v zahradě Vladimír Karfík stavbu bazénu.

V letech 1951-52 při adaptaci a přístavbách pro dům pionýrů a mládeže došlo k výrazným zásahům do interiérů i vnějšku a devastační tendence uzavřelo nové trasování silnice, jež prakticky zlikvidovala podstatnou část zahrady.

Z Kotěrovy architektury tak dnes zbývá nepříliš výmluvné torzo.

Tato skutečnost a především osoba stavebníka způsobily, že byla objektu v minulých desetiletích věnována minimální pozornost nejen po hmotné, ale i po teoretické stránce. Přestože – jak se vzápětí pokusíme naznačit – šlo o architekturu v mnoha aspektech pozoruhodnou.

Architekt zde totiž přece jen kráčel v šlépějích tradicionalismu a aplikoval dávno vyzkoušené principy: motiv čestného dvora, symetrickou horizontálně orientovanou a tradičnímu, poněkud nostalgickému panskému sídlu ne nepodobnou hmotu, završenou i nezbytnou vížkou, uvnitř pak interiéry upravené s dobovou řemeslnou virtuozitou, ale jako odlesk léta již rozvíjeného geometrizujícího pojetí.

Zdánlivě nic nového, zdánlivě pouze projev únavy po předchozím vzpínání invence a fantazie. Jan Kotěra se zde skutečně pustil do dialogu s tradicí, leč zdaleka ne tak pasívně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Rozdělme si pro přehlednost otázky, jež se ve Zlíně pokusil řešit, do několika okruhů. Kolem roku 1908 se ve středoevropském architektonickém dění – a hned v několika centrech zároveň – vynořuje nový fenomén, vlna neoklasicismu.

Kromě přímé vazby k předbřeznovým aristokratickým sídlům však architektura Baťovy vily odkazovala i k dalšímu dobově významnému a opět v tradici zakotvenému fenoménu, řešení anglického rodinného domu.

Baťova zlínská vila může být tedy interpretována i jako pokus svého autora o syntézu. Pokus o syntézu mezi tradicí a vizí budoucnosti. Zároveň však i jako pokus o syntézu principů, jež byly v dobových polemikách stavěny příkře proti sobě.

V době, kdy český teoretik architektury Emil Edgar ve stati Rodinný dům vyhrotil dva protiklady soudobé architektury, neplodný historizující jižní princip a upřímnou, niternou, opravdovou, prostou a citovou tendenci severu, „vítězící konečně i u nás“, český architekt Jan Kotěra, zajisté i za aktivní spoluúčasti svého zákazníka, dokázal, že je možné kontinuitu mezi „jihem“ a „severem“ i mezi minulostí a budoucností navázat, udržet a tkvět zároveň pevně i v přítomnosti. Ostatně prolínání zmíněných principů do určité míry a nazíráno z tohoto úhlu – pokračovalo i v letech pozoruhodné meziválečné výstavby Zlína. Především v polaritě více klasicizujícího F. L. Gahury a spíše organického V. Karfíka.

 Výňatky z článku o vile Tomáše Bati, autor: Doc. Pavel Zatloukal, Muzeum umění Olomouc

Podpořte Nadaci Tomáše Bati svou činností nebo příspěvkem. Číslo účtu: 50392006 Kód banky: 2700 (UniCredit Bank)

Kontaktujte nás